V sobotu kolem poledne mi cinkne zpráva.

“Jitko, kdy jste naposledy dostala tu nejdrzejší otázku?”

Napadá mě jediné. Další pozvání na kafe?

“Můžete vymalovat už zítra, v neděli?”

Cože? Vždyť jsem návrhy odeslala teprve před chvílí! Nemám barvy! A mám jiné plány!

O hodinu později už mi ale volá přes Facetime z obchodu s barvami, abych vybrala odstíny. Není cesty zpět.

Pochopila jsem, že pokud si Martin vezme do hlavy, že novou centrálu bude v den slavnostního otevření zdobit moje výmalba, klidně si kvůli tomu střihne i víkendovou směnu. A koukám, že já taky!

Je to muž, kterému prostě nedokážete říct ne.

Není umíněný, ani panovačný. Prostě v sobě má ten náboj, co vás strhne.

Je to přesně ten typ šéfa, který přijde dřív než vy a odcházet bude poslední.

Když jsem v neděli večer po 12 hodinách malování a stresů, že to nestihnu, vyčerpaná odjížděla domů, on ještě zůstával, aby poklidil, vyluxoval a všechno doladil na slavnostní ráno…

Díky Martin Šatný za tu adrenalinovou jízdu!

PS: musím prozradit, že Tomáš Nosil tentokrát nejen že fotil, ale poslední hodinu se mnou retušoval vymalovanou stěnu! Máš to u mě :)